Církev adventistů sedmého dne

Mňukova 17
700 30 Ostrava - Zábřeh
Česká republika

Kazatel sboru: Petr ROHAN
tel.: 775 789 030
e-mail: petrrohan7@gmail.com

Javorníky 2015

10.07.2015 16:34

  Vážení příznivci radovánek a drobných toulek po krajinách této země, zdravím vás z domova, horkého jak hořící Sodoma.

  Jak již tradice velí, na začátku července jsme vždy veselí. Neboť přichází čas, kdy se každý na hory dostaví v čas. Tak vám teď pár řádek napíšu, jak to všechno proběhlo, ale bude to krátké, ono se, až na pár drobností, nic zvláštního nedělo, aby se nad tím dlouho sedělo.

  Jednoho dne přišla pozvánka, kterou nepřinesla pošťačka, ale mailová schránka, elektronická prosťačka. Že prý ať si zabalím a s grupou na hory vyrazím. Že prý čekaj Javorníky, snad tam budou bezva fíky.

  Tak jsem to vzal za své, i jal se balit výbavu, že na hory teda pojedu.

  Velký batoh, malý vařič, kšiltovku, jediné co jsem nechal doma, tak pláštěnku. Páč předpověď volala jasně, pršet nebude, bude jen krásně.

  V pátek ráno jsme vyjeli směr Lidečko, i když ve vlaku nebylo ani jedno kupečko.

  Po cestě přistoupil Aleš se synkama, máma jim mávala oběma rukama, bo se jich s úspěchem zbavila, doma pak asi celé dny pařila.

  V Lidečku Jaromír zavelel - vystupte všichni, dál už nejedem.

  Však sekli jsme se o zastávku, tak jsme zahájili stávku, dřív než Aleš vytáh gépéesku, která nám ukázala směr, k Čertovým skalám cestu.

  První nocleh v Papajském sedle na louce, kvetoucí tráva bez TéHáCé a koupání ve vyschlém potoce.

  Aleš se chtěl zbavit potu, a tak se naložil do potoku. PET lahví vodu nabíral a záda si jí políval, bo vody bylo trochu, v tom vyschlém potoku. Myšlenka to byla skvělá, technika evidentně v mládí naučená. Já jsem šel však jinou cestou, jak zamávat s hygienou. My jsme totiž Ostraváci, a to nejsou žádní ptáci. Udělal jsem přehradu z několika balvanů, tím stoupla voda v potoce, až vlezla se tam celá zadnice. Ostatní se nemyli, hygienu pohřbili.

  Na večeři málo vody, nebyly to žádné hody, suché jídlo jsem si dal, jen chleba jsem si namazal.

  Brzo ráno slunce vstalo, hned na louku pěkně pralo, v láhvi vody fakt dost málo, tak půldeci tam u dna stálo.

  Po suché snídani jsme se na pouť vydali. Šplhali jsme do Kohůtky, já s podporou jedné hůlky. Voda už všem došla, těžká chvilka přišla, však z posledních sil, jsem se do kopce drápal fčil. Na kopci jsem zavětřil, vodu rychle objevil, zásoby hned doplnil. Vodou jsem se propláchl, litr a půl natáhnul. To byl pocit panečku, když jazyk ochutnal vodičku. Trochu to i zasyčelo a oko se mi vykulilo.

  Lehli jsme si na palouku, u ohrady, ve stínu stromku. A dívali se blaženě, jak ostatní sucho dožene.

  Co se to tam v kopci plazí? To Aleš po vodě baží a přidává do kroku, s vidinou dalšího pokroku. Copak to má kolem hlavy, oblak prachu se s ním valí? Pak přiznal se, co prováděl, žízeň oplatkou zaháněl. Ta ho pěkně potrápila, dočista ho vysušila, málem nad ním zvítězila a synky o tátu připravila.

  Zde strávili jsme sobotu a zapomněli na robotu. Jídlo bylo, pití bylo, válelo se ba i spalo. Do toho dorazil Dan s ženou a klukem, kterého našli za bukem. Jaromír pak rozdal úkoly a my řekli své názory.

  Z Kohůtky do lesa jsme vlezli, s batohy lesem se nesli, nocleh zase vyhledali a i Pavla přivítali. Pavel se k nám připojil, do kolektivu zapojil. Západ slunce nafotili, pak táborák zapálili. Chvály Aleš zabrnkal a večer tím přivítal. Sobota nám skončila, všechna děcka utichla.

  V neděli se Petr ukázal, s Mufem na nás navázal.

  A pak jsme přilezli na Bumbálku, s posledním přáním poslali rodinám obálku, ať ostatky uloží na zahrádku…

  Bumbálka však potěšila, občerstvení zajistila. Nanuky šly na dračku, Péťa si dal česnečku.

  A pak jsme zas lehli v lese, mezi stromy se smrad nese. Upocená zcvrklá těla, na zádech si poležela, do nebe s upřeným pohledem, příště tu určitě nelezem.

  V pondělí ráno vstáváme, na poslední cestu se dáváme. To co jsme po cestě zažili, se divím, že jsme to přežili. Stoupání nemělo konce, furt jen do kopce a z kopce.

  Slunce všechno spaluje, jak velká žlutá bestie, vysává z nás vodu, jako díra z vodovodu.

  Pak žena u jedné z chatek vodu nám dolila do petek. Sprchu manžel postavil a šťastlivce ovlažil. Po zjištění odkud jdem, bylo vidět, že soucit vzbuzujem.

  Na Soláň jsme dorazili, mozek skoro uvařili. V hospodě jsme smažák chtěli, jak tradice nám všem velí. Smažák ale dnes neměli, bo měli ho už v neděli.

  A tak jsme se zase zvedli, na Visalajích smažák snědli.

  Do autobusu se pak svalili a na Ostravu jsme se valili.

  A to už je všechno přátelé, na příští puťák půjdem zase vesele. Za rok totiž zapomenem, co přináší pochod lesem…

  jik