Církev adventistů sedmého dne

Mňukova 17
700 30 Ostrava - Zábřeh
Česká republika

Kazatel sboru: Petr ROHAN
tel.: 775 789 030
e-mail: petrrohan7@gmail.com

Bylo nás šest

12.11.2008 18:32

Vážení příznivci radovánek a drobných toulek po krajinách této země, zdravím vás z tepla domova a z přítomnosti blikající žárovky.
Pro značný ohlas mých předešlých psacích pokusů, ze strany mé a amatérské psycholožky Eleanor Kubberryové, jsem se rozhodnul, že napíšu již třetí článek z nečekané cesty na kopec a dolů.

Jistě již poznáte ten úžasný pocit, když se na něco těšíte a přitom ani nevíte, jestli to vůbec někdy přijde, ale těšíte se, i když vás okolí nechápe. Všichni kolem, s účastí a pochopením, mlčí a zdá se jim, že se radujete a smějete, ani nevíte čemu a přitom se podobáte přihlouplému.
Někteří lidé mají využíváním této dětinské radosti neskonalou výhodu a náskok před ostatními. Jistě víme, kdo z nás do této skupiny patří.
Jsem přesvědčen, že já ne, a proto jsem se celý rok nerušeně těšil na akci Východnou Vysokou, jak letos s ještě početnější skupinou vyrazíme do východní země oplývající lesy a kamením, tyčícím se do nadmořských výšek, za dobrodružstvím.
Ale jelikož se nad Tatrou přestalo blýskat a rozhostil se děsivý klid konání veškerých slovenských akcí, tak jsem se pomalu začal těšit na něco, co by mělo přijít a já nevěděl, co to má být a pomalu jsem se začal podobat...


Čas plynul a já se rozhodl, že by bylo dobré vymanit se, alespoň na chvíli, ze snění a vyrazit mezi lidi, čili do reality. Doma v garáži jsem objevil vyvalující se automobil plný pohonných hmot, a tak jsem si řekl, že mu trochu zahřeju motor. Byla sobota odpoledne a já vyjel na večerní zpívající sešlost, tzv. Worship. Frčel jsem si to po silnici, dojedu až přibližně na místo konání a žádný plac k zaparkování. Tak jsem auto postavil o notný kus dál a na místo došel pěšky. Při pěškochodu jsem si říkal, že to zase není tak špatné mít auto mimo, neboť by mě Petr Vondruška zase v pozdní noční hodinu lanařil, abychom jeli autem na nějakou pařbu, mejdan, nebo párty, jak je jeho zvykem. On Péťa, jak mu přezdívají všechny kamarádky, by si zasloužil jistě samostatný článek, avšak mnoho z jeho života by se tu nemohlo vůbec publikovat, tak to nechám být.

Po příchodu na místo večerní zpívající sešlosti jsem ucítil pěknou kosu. Je to takový pocit, kdy cítíte, jak vás zima porcuje od palců u nohy až k uším a zase zpátky. Velmi jsem se zaradoval, že mám sebou bundu, a tak jsem ji na sebe natáhl a zip zapnul až po bradu. S plným zaujetím jsem sledoval milé lidi kolem, jak pobíhali s polonahými těly, se zarudlými nosy a s husí kůží v zádech. Některé i dohonila. U vchodu stáli nějací lidé a rozlívali teplý čaj. Já si nedal, protože bych se z té zimy určitě počůral, jako ten malý chlapeček na trávníku. Jenže na chlapečka se všichni roztomile smáli, ťuťumuťu a já bych vzbudil jistě veřejné pohoršení typu: hele, ten starej tam, on je snad vožralej, nebo co. Není tohleto diskriminace?
Viděl jsem tam hodně lidí jak se navzájem očumují, tak jsem to zkusil taky. Po chvíli mě to ale přestalo bavit, neboť nějací lidé na pódiu začali vydávat podivné zvuky. Uviděl jsem na něm i Petra Vondrušku a pár dalších známých. Pak jsem zjistil, že je tohle už začátek zpívajícího večera. Nebylo to zase tak špatné, i když mi občas přimrznul levý ušní bubínek, takže jsem musel nenápadně otáčet hlavou, abych zaslechl zvuk z pódia.
 

Vepředu jsem také zahlédl Honzu Richtera, jak kamerou zabírá velkou oranžovou opici, někde mezi druhou a šestou řadou. Abych na sebe trochu upozornil, udělal jsem zpoza velkého květináče pár malých opiček. Jistě mě zahlédl, neboť v tom samém okamžiku za kamerou zavrávoral, zřejmě od radosti, že mě zase vidí. Po jisté chvíli ke mě přikvačila Alča, že prý ať jí pohlídám tašku. Moc jsem se neškubal, protože byla s Fijalínou a ta je panečku ostrá. Pak jsem zjistil, že jí s Fijalínou byla pěkná kosa, a tak si šly zaběhat do okolí. Nedivte se, ony jsou ze Zlína, tam běhají všichni. Prý takto celý Zlín ohromě ušetří každou zimu za energii na vytápění.

Pak se přišoural Daniel Matějka, bratr slavného polárního cestovatele Pavla Matějky. Tak kam prý zítra pojedem, utrousil a vysmekl se z obležení slintajících patnáctek. No, já měl už hodně dlouho jasno. Když nepojedem jen my dva, tak určitě na Smrk. Načež se ozval Honza Richter, že by taky jel, ale jen když nepojedem jen my tři. To byl trochu problém, protože Alča a Fijalína nemohly, poněvadž musely zase běžet a další holky nás ignorovaly. Již poněkolikáté.

Co se týká místních, Silvie Slavíková již svou první reakcí „mě tam nevytáhne ani pár volů“, čímž myslela nás, vzbuzovala nulové naděje, že by jela. Zuzana Richterová prý musí jít zítra zase nakupovat a Šárka Kubicová povídala, že když se zítra nadobro zbaví rodičů, jistě pojede.

Vtom se objevil Pavel, že jede taky. Nakonec se Danovi podařilo donutit k životnímu slibu Ester Oczkovou, která slíbila, že když pojede, vezme další lidi sebou. Pak se přihnal Péťa a že prý jestli je autem nehodím na noční tah do centra. Začal jsem smlouvat, že když pojede s námi zítra na Smrk, tak je odvezu. Začal se kroutit jako mixer v posledním tažení a že prý má po dlouhé době volný víkend, tak si chce zítra od práce odpočinout. To mu ale nikdo nevěřil, protože všichni víme jak si ve skladu, kde předstírá práci, nechává jeden regál volný pro sebe, když na něj vleze únava. A ta potvora na něj prý leze pořád. Ale jeho vzepření pomalu sláblo pod tíhou mých přesvědčovacích metod. Už jsem ho skoro měl na Smrku a v tom přiběhl Honza a hlásí mu, že prý sehnal odvoz do centra. Tolik kvalitní práce odvedu a tak krátký čas stačí k tomu, aby sumec utrhnul silon s návnadou.
A byla tma.

Ráno 14.9.2008 jsme měli sraz na nádraží v Ostravě-Kunčicích. Jedna část výpravy měla přijet vlakem od Vítkovic, kterým jsme taky měli pokračovat dále a druhá z Havířova měla přestoupit k nám. Vlak přijel, vlezu do něj a v něm jako vždy Dan a Pavel, kámoška Pavla Mecnerová a Honza, který byl poněkud skleslý, protože mu včera ta velká oranžová opice furt utíkala, nejen ze záběru. Hovíme si na pohodlných sedačkách a vlak z Havířova s Ester a bandou turistů nikde. Průvodčí už chtěl náš vlak odpískat, načež se Pavel chystal zaútočit, nejdříve slovně, na průvodčího, aby ještě počkal, ale vtom se přihnal námi očekávaný železný oř. Čekáme ty davy, jak se na nás valí, ale on nikdo. Až pak jsme uzřeli v poklidu kráčející Ester. Nevypadala na to, že jí skoro ujíždí vlak, neboť s naprostou ležérností a spokojeným výrazem ve tváři, vycházkovým krokem vešla do našeho vagónu.
Bylo nás šest.


Pěkně jsme si to drncali, někteří celou cestu pusu nezavřeli, i některé napadlo jak se vlastně dostat ke mě domů. Tak jsem jim to velmi přehledně vysvětlil, že když přejdou přes vlakové koleje, dají se po hlavní cestě přímo, pak mírně doprava, kdy z doprava se po chvilce stane rovně, pak v zatáčce se dají první cestu doleva, pak hned vpravo, pak dlouho směrem vpravorovně a u transformátoru doleva a jsou u mě. Těším se, že mě někdy navštíví.
A již jsme byli ve Frýdlantu nad Ostravicí. Tam jsme měli přestup a pokračovali dále až do Ostravice, kde jsme plni elánu vyběhli a již si to hasili po červené značce směr Smrk. Počasí bylo jasné a chladné.


Po cestě nahoru se toho příliš neudálo, kromě toho, že jsme s nepředstíraným zájmem sledovali okolí. Postupovali jsme vzhůru, Pavel, jak je jeho dobrým zvykem, měl u informačních cedulí vždy čtecí chvilku s výkladem. Již si z toho nic nepamatuji, ale bylo to jistě poučné. Nenápadně jsme z něj dostávali informace z jeho cesty na sever. Pavel byl ale ve veselém rozmaru, tak jsme ho ani nemuseli příliš nutit k povídání. Zážitky to byly pěkné, nejvíce mi utkvělo v paměti, když drancoval kontejnery u supermarketu. Čerstvé pečivo a dvě bedny čokolády rovnající se energii na celou cestu a zácpě nejméně na její půlku. Naši bezdomovci by to celé nazvali Ráj. Také vzpomněl, že šel jednou na několikadenní výšlap a kolo nechal dole zaparkované na veřejném prostranství. Až po několika dnech si vzpomněl, že v taškách na kole zapomněl hromadu peněz, tzv. euro. Po návratu z výšlapu zjistil, že kolo je na svém místě, taktéž jeho výbava i peníze. Toto by se mohlo pojmenovat výstižně slovem zázrak. U nás by se to jmenovalo čistá práce, neboť by tam nebylo kolo, výbava ani peníze. A po návratu by ukradli i Pavla. Pavel na své cestě dojel až na samotný sever Evropy. A kdyby náhodou nenarazil na vodu, tak
by objel zeměkouli a domů by přijel z druhé strany, takže by ho tam nikdo nečekal.


Cestou někteří obírali zbytky lesních plodů okolo stezky, jiní vyškrabovali jídlo ze svých tlumoků a jiní se kochali svými novými botami zakoupenými za výhodnou cenu, Honza.
Taky jsme potkali pár turistů, některé s horskými koly a jiné se psy. A v ten moment se mi zdálo, že jsem mezi stromy zahlédl něco velkého a oranžového.
Po dosažení vrcholu ve výšce 1276 m.n.m. jsme sebou flákli na zem a jali se drancovat své batohy od zbytků jídla, které jsme zapomněli sníst po cestě. Spokojeně jsme si seděli, nacpávali jsme se a popíjeli studené i teplé nealkoholické nápoje. Alespoň doufám. Do toho se Pavla potichu klepala zimou a jak konstatovala, tentokrát to příliš nevychytala, neboť opravdu bylo nahoře poněkud chladno a ona měla jen lehkou vrchní část a krátkou spodní část. Pavel a Dan chtěli zamachrovat, a tak vytáhli zimní kulichy a jelikož jsem nemohl zůstat pozadu, vytáhl jsem z batohu také svého zimního drtiče mrazu. A nebyl by to Honza, aby se nepřidal, takže taky začal prohledávat batoh, hledal, šťoural, prohrabával a nakonec vytáhl trenky.
Jelikož Pavle začaly hlasitě cvakat zuby zimou, zahájili jsme tzv. pomalý sestup, aby si té zimy ještě užila.

Cestou dolů se Dan, Pavel a davem strhlý Honza vrhali jako divoká lesní zvěř střemhlav přes silniční příkop, takzvanou škarpu a plnou hubou se nacpávali ostružinami. Holky šly decentně po cestě a dělaly, že tam s námi nejsou, že nás ani neznají a že nás potkaly úplně náhodou.

Z červené značky jsme v jistém okamžiku sešli na žlutou a pádili jsme si to lesem až k asfaltce, která vede z Ostravice na Staré Hamry. Po ní jsme přešli až k přehradě Šance, prošli jsme po její hrázi, kde jsme udělali pár nezbytných dokumentárních fotek, které nikdy neuvidíte, ale já jsem ten druhý zprava. Pak jsme již jen setrvačností, po asfaltu, směřovali na nádraží do Ostravice. Cestou se již moc zvláštního nepřihodilo, akorát jsme zjistili, že Pavel zná předky Ester a že u nich dokonce nějaký čas sloužil a že Ester je příbuzná s tolika lidmi, že by si mohli založit vlastní město. I dvě.
Na nádraží jsme byli cobydup, což je takový zvláštní výraz skládající se ze tří částí a jeho obsáhlý význam si můžete zjistit v Oldově slovníku naučném.


Nastoupili jsme na vlak a všichni chytli únavové mlčení, což by naši spoluobčané milující místní nářečí komentovali asi takto: bo to byl taky zahul, že naňho dluho nězapomeněme.
Honza začal opět spekulovat, že by vystoupil se mnou. Mobilem vycucnul z internetu autobusový spoj, který ho měl vyklopit až v obýváku.