Církev adventistů sedmého dne

Mňukova 17
700 30 Ostrava - Zábřeh
Česká republika

Kazatel sboru: Petr ROHAN
tel.: 775 789 030
e-mail: petrrohan7@gmail.com

Cesta do země nezemě

06.07.2014 07:02

 

 Jak už to tak u nás chodívá, další puťácký ročník i letos našel své přívržence v řadách obyčejných lidí, kteří měli touhu zdolat nějaké Tatranské kopce. Je třeba zmínit, že se jedná o tradiční událost, která se koná již po 30. Většinou se chodívá na prodloužený víkend během červencových státních svátku, věrozvěstů Cyrila a Metoděje a Upálení mistra Jana Husa.

  Cestu dopravními prostředky bych tady příliš nerozebíral. Snad stačí říct, že byla náročnější než celodenní pochod. Prostě se sedne na vlak a netrpělivě očekáváte příjezd do cílové stanice. Letos se vycházelo z Vyšné Bocy přes vrcholy  Homolka(1660m), Zadná Hola(1620), Oravcová(1554), Kolesárová(1508) a sedla Priehyba (1190m) a Muránsko do stanice Východná na vlak.

  Za zmínku určitě stojí představení výpravy, která byla vskutku pestrobarevná a pochybuji, že se široko daleko pohybovala podobná skupina horských dravců. Manželé Matějkovi, zvěstovatelé typu Kryštofa Kolumbuse, kteří nás upozorňují bezmála už 30 let, že existuje svět za městem hluboko v horách. Luděk, hrdý to horal v tom nejlepším věku, který má všechny kvality k tomu, aby jednou štafetu puťáku převzal a pokračoval v tradici. Šprýmař Jirka, u kterého nevíte, které slovo myslí vážně a které je jenom dalším výkřikem do vzduchu. Nicméně pobaví v jakékoliv situaci. Manželé Petr a Petra, ti jsou prostě nejvíce pohodoví a ukazují nám, kam až se dají přesahovat lidské hranice, nemluvě o jejich dceři Kateřině (1 rok), která spolu s námi prožívala všechna trápení a úskalí. Předposledním, zcela nenahraditelným článkem byl Jonáš, který nás pravidelně zásoboval dávkou milého sarkasmu. No a na závěr já, Richard, skromný to pisatel této zprávy.

  Jo vlastně, zapomněl jsem zmínit našeho čtyřnohého společníka Mufa, který to prožíval všechno po svém.

  Samozřejmě by to nebylo onen pravý výlet se vším všudy, kdybychom hned na začátku asi půl hodiny nebloudili kolem dědiny a nehledali, která značka je pro nás tou směrodatnou. Srdcem jsme ale skauti a stopu jsme brzy našli. Postup byl znamenitý a díky příkrému stoupání jsme se brzy dostali do požadované vysokohorské výšky a užívali si výhledy z vrcholků hor a ten klid, který nás celou cestu provázel. První noc jsme měli přespat v bivaku, který se z vyprávění zdál být synonymem pro Hotel Hilton – Nízké Tatry. Jestli tomu tak bylo, či nikoli, to vám nepovím, protože po našem příchodu byl už zcela obsazen. Nezbývalo nic jiného, než rozbít tábor.

  Tím se dostáváme k další krásné části našeho puťáku, kdy přichází bohatý večerní program. Většinou to začíná přípravou půdy pro sladký spánek, kdy každý se stává projektantem a hledá to nejvhodnější místo co do pohodlí, estetiky a s výhledem na krajinu. Někdo volí přístřešek formou stanu, některým stačí pouhá celta, a pak jsou ještě tací, co si vybalí moskytiéru. A konečně večeře! Člověk nemusí být rozený kuchař, aby se mohl předvést v gastronomii a ať už si uděláte cokoliv, tak vesměs se všichni oblizují a jsou rádi, že celodenní lopocení se neobejde bez odměny. Při takové večeři najdete mnoho druhů „kuchyně“, česká, čínská, italská a další neidentifikovatelné. Navíc jezení z ešusu má taky něco do sebe. Před spaním nesmíte zapomenout na výtečnou ledovou sprchu z místního pramene. Dokonce i malá Kačka si v tom libovala, její smích byl slyšet na hony daleko (aspoň myslím, že to byl smích). Den se ukončí zamyšlením nad životními tématy a zábavou.

  Přiznávám, letos nám chyběla kytara, čímž se nyní veřejně zavazuji ji příští rok vzít s sebou. Přece jenom zpívat u táboráku bez nástroje, to je skoro jak psát dopis bez péra.

  Nyní si zavřete oči a představujte si se mnou. Respektive, prvně si předčtěte odstavec a až poté zavřete oči a využijte fantasii. Probudíte se a pomalu otevíráte oči. Nastává chvíle, kdy přemýšlíte, kde to vlastně jste, protože v noci se vám zdálo o vašem domově a teplé sprše. Takže jste nyní vzhůru a realita je jiná. Kolem vás cvrlikají ptáci, ve stanu je chladný, relativně čerstvý vzduch a vy se postupně, s pokřupáváním kostí při každém pohybu, dostáváte ven ze spacáku. Vylezete ven, ruce vytáhnete co nejvíce nad svoji hlavu a zhluboka zívnete. Žádná koupelna, prostě vyhledáte nejbližší strom za tábořištěm a obličej si opláchnete v ledovém prameni. V ešusu si uvaříte ovesnou kaši s banánem (aby nedošlo k nedorozumění, banán jsem koupil v Kaufu doma, neutrhl jsem ho z žádného Smrku v Tatrách) a Petr vám k tomu udělá správné kafe z džezvy. Jíte, pijete a přitom se rozhlížíte kolem a jediné, nad čím přemýšlíte je, jestli je to kafe tak dobré, nebo pěkně hnusné, a vlastně je vám to jedno, prostě je výtečné. Kolem neslyšíte projíždět žádná auta, nezvoní vám mobil a žádné termíny vás netlačí. Ráno si ještě stihnete přečíst pár stran knihy, kterou jste si vzali s sebou, nikam se nespěchá. A teď ty oči... Nebe na zemi neexistuje, ale minimálně pokus o jeho částečnou repliku ano.

  Nebudu článek příliš protahovat a zmíním už jenom pár poznatků. Každý den jsme objevili něco zajímavého, každý den jsme přespávali na neobvyklých místech a bolesti zad po dvou dnech už nebyly tak výrazné. Nezastavil nás ani hustý déšť, kdy pršelo i za pláštěnku. Člověk by ani neřekl, jak rychle se šlape, když lije jak z konve. Co se týče medvědů, objevili jsme varovnou ceduli, která nás vybízela ke zpěvu, aby Pů věděl, že jsme blízko. Samozřejmě nikdo z nás nezpíval, protože my ho přece chtěli vidět. Žel jsme žádného nepotkali. Třeba příště. Díky Bohu se celý výlet obešel bez vážných zranění a komplikací.

  Pokud zvažujete, zda se podobného dobrodružství příští rok zúčastnit, tak nezahálejte příliš dlouho a nenechte se odradit vidinou upocených dní a bolavých svalů. Trávit dny mimo civilizaci s výbornou partou lidí napříč generacemi, přemýšlet nad nevšedními věcmi v krásné přírodě okolo vás a na chvíli se nestarat o věci všedního života, to je to oč tu běží!

  Dámy a pánové, i vy se můžete zúčastnit dalšího ročníku!

  Tip na závěr: Tradicí naších puťáků je, že na závěr si všichni jdeme sednout do restaurace na dobrý smažený sýr s hranolky. Ano, byl jsem to já, kdo letos přišel s inovativní myšlenkou a požádal servírku, aby mi na sýr dala horké maliny. Byť se tento počin zdál být mými společníky nepochopen a nejspíš jsem s tím nezpůsobil kulinářskou revoluci, bylo to moc dobré.

AHOJ!!!

 

Richard Haleš